Expedice Koruna Evropy dokončena!

Po necelém roce nekonečného cestování a lezení po horách najednou ležím doma ve své posteli bez jakýchkoliv dalších cestovatelských plánů. Konečně teď mám čas projít si tisíce fotek a videí, které jsem během expedice Koruna Evropy pořídil. Stále se mi tomu těžko věří, ale fotky vše potvrzují. Dokázal jsem to. I když mě čekala spousta náročných překážek, podařilo se mi zdolat nejvyšší horu každého státu Evropy a navíc v historicky nejrychlejším čase. Lichtenštejnsko a jeho hora Grauspitz byla poslední zastávkou mé dlouhé cesty. 

Vorder Grauspitz, hora, která se objevila několikrát v mých nočních můrách, byla zdolána dne 13. června 2019, přesně 361 dní od zdolání prvního bodu mé expedice, malého ale krásného kopce Suur Munamägi v Estonsku. Očekával jsem náročné výstupy během své cesty. Obával jsem se zejména evropských velehor Mont Blanc (Francie/Itálie), Dufourspitze (Švýcarsko) nebo Elbrus (Rusko). Rozhodně jsem ale nečekal, že největší problémy mi způsobí jen 2599m vysoká hora v Lichtenštejnsku. Během svého prvního výstupu jsem musel svůj pokus vzdát kvůli vysokému lavinovému nebezpečí. Tato potenciální lavina mě pak pronásledovala několik dní v mých snech po mém neúspěšném výstupu.

Neuvěřitelné množství sněhu na mě čekalo v Lichtenštejnsku a to byl začátek června! 

Kdo by to byl čekal od hory ze čtvrté nejmenší země Evropy a navíc v červnu? Měl jsem takový strach, že se mi na závěr expedice přihodí nějaká nehoda, že jsem se nakonec na závěr rozhodl zdolat tuto horu s horským vůdcem. Prostě jsem expedici nemohl nechat nedokončenou. A vyplatilo se. Počkali jsme na optimální počasí, kdy v noci mrzlo. Sněhová pokrývka přes noc ztvrdla a vytvořily se tak ideální podmínky k výstupu. První kilometry jsme šli v mlze a vypadalo to, že meteorologové se zase spletli. Po hodině výstupu jsme ale vystoupali nad mraky a jen nadšeně koukali na tu nádheru pod námi. Výstup nakonec nebyl vůbec tak náročný, jak mě děsily sny. Po pár hodinách jsem už otevíral poslední vítězoslavné vrcholové pivo na nejvyšším bodě Lichtenštejnska. Na ten pocit, když jsem po dlouhém roce cestování a dvou týdnech strachu konečně stál na vrcholu poslední hory expedice, určitě jen tak nezapomenu.

Druhý pokus o výstup na Grauspitz už byl povedenější. Sníh byl zmrzlý a laviny tak nehrozily.

Globální oteplování si dalo na půl roku pauzu

Během první poloviny mé expedice (shrnutí najdete zde), kdy jsem zdolával nejvyšší vrcholy zemí Evropské Unie, jsem měl poměrně velké štěstí na počasí. Problémy jsem měl pouze na Slovensku, kde jsem musel čekat několik dní, než se počasí umoudří a umožní mi vystoupat na Gerlachovský Štít. Jinak jsem se na většině vrcholů opaloval. To druhá část expedice pro mě připravila úplně opačný scénář. Zima jakoby tento rok nechtěla odejít, a tak jsem měl problémy s výstupem na většinu vrcholů kvůli nevyzpytatelným zimním podmínkám. O Lichtenštejnských lavinách už jsem se zmínil. V Norsku kamarádovi téměř umrzl nos. No a nejextrémnější počasí se ukázalo v Rusku, kdy jsem musel se svými kolegy čekat 5 dní na vhodné počasí a když už to vypadalo, že se umoudřilo, ocitli jsme se v největší sněhové bouři, jakou jsem kdy viděl.

Pokus o výstup během sněhová bouře v základním táboře pod horou Elbrus ve výšce 4100m.n.m.. Bylo to marné. Museli jsme se vrátit.

Medvěd opravdu v Evropě žije

Podobné počasí mě čekalo také na Balkáně, kde bych si těžko dokázal představit výstup na některé vrcholy bez maček a cepínu. Proč všechny články, na které jsem na internetu narazil, říkali, že balkánské hory jsou na konci května už prakticky bez sněhu? Kromě klasických problémů s počasím se pak navíc přidala ještě jedna nepříjemnost. Tamní příroda mi totiž nachystala ještě jednu velkou životní zkoušku a sice jak se vypořádat s medvědem. Po náročném výstupu v Černé Hoře jsem se s mojí přítelkyní konečně vracel zpět do civilizace, když najednou slyšíme hlasité bručení. Rozhlédneme se pořádně a před najednou stojí velký hnědý medvěd. V ten moment jsem byl hodně rád, že jsem před několika lety navštívil medvědí rezervaci v Rumunsku, kde nám průvodci vysvětlili jak se chovat, když člověk medvěda v lese potká. To mě patrně zachránilo před změnou Jardy v zákusek. I když jsem měl v ten moment patrně největší strach v životě zjistil jsem, že předstírání, že jsme větší než sám medvěd a karaoke fungují. Díky bohu jsme měli hůlky, a tak jsme museli vypadat opravdu vysoce no a náš zpěv musel medvěda vystrašit (což se vůbec nedivím). Po pěti minutách vzájemného pozorování tak medvěd naštěstí odešel.

Během mé expedice jsem začal velmi aktivně používat Instastories. Oblíbil jsem si je, protože díky nim můžu velmi rychle sdílet každodenní zážitky. Koukněte na Instagram jardas.best.viewpoints

Na Islandu mě čekala další velká zkouška. Vzhledem k tomu, že během jediného dne kdy u hory Hvannadalshnjúkur vládlo vhodné počasí, nepořádala žádná místní horolezecká firma výstup na nejvyšší bod země, musel jsem se o výstup pokusit s kamarádem sám. A protože můj kamarád v životě nestál na ledovci, bylo vedení poprvé v životě na mně. To pro mě znamenalo velkou výzvu, ale také odpovědnost. Výstup na vrchol byl velmi dlouhý a v ledovci mohly kdykoliv čekat skryté trhliny. Jakákoliv chyba by mohla skončit tragédií. Díky pečlivému prozkoumání terénu, rad místních, kteří již ten rok vrchol zdolali a hlavně snad nejlepšímu počasí, jaké ten rok na Islandu panovalo, jsme vrchol zdolali bez problémů.Odměnou nám byl nádherný západ slunce a polární záře na cestě zpět do civilizace.

Nejvyšší hora Islandu zdolána

Čekání je horší než ty nejnáročnější výstupy

Výstup na nejvyšší vrchol Evropy – horu Elbrus není nic technicky náročného. Když si ale počasí usmyslí, že mají padat trakaře, nic s tím nenaděláte. Musel jsem s mými kolegy čekat 5 dní na vhodné počasí v improvizovaných přístřešcích, v nedostatku kyslíku, společně se sousedkami myšmi a nedobrým sušeným jídlem. Navíc se ukoušete nudou, když si jako já zapomenete vzít s sebou knížku. To bych ale vše ještě zvládl. Nejhorší je kombinace nutnosti pít hodně tekutin kvůli nadmořské výšce a menší funkčnost močového měchýře ze stejného důvodu. Běhání pětkrát za noc na záchod v několika stupňovém mrazu 100 metrů ve tmě není rozhodně něco, co mi po ukončení expedice chybí.

Během expedice jsem také zjistil, že mít certifikát instruktora lyžování na sjezdovce vůbec nic neznamená, vydáte-li se na některé ostré štíty na skialpech. Dostat se na vrcholy hor ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Andoře a Norsku na lyžích je sice nádherný zážitek, ale ten počet neočekávaných pádů by mohl být nižší. Nejhorší pád jsem zažil při aklimatizaci ve Švýcarsku, kdy jsem v hlubokém sněhu ztratil hůlku. Nadával jsem, protože jsme klasicky jeli zkratkou ve stylu – delší cesta zato horší cesta, ale na všem špatném je něco dobré. Naučil jsem se improvizace a vyrobil jsem si hůlku na chatě Monte Rosy ze smetáku. Až mě překvapilo, jak skvěle má nová hůlka fungovala. A na kolik mě výroba vyšla! Že by nápad pro nový produkt?

Někdy je nutné improvizovat. Tuto hůlku jsem si vyrobil ze smetáku.

Země bez větších hor překvapily

Jsem rád, že expedice po nejvyšších bodech evropských zemí mě nepřinesla pouze do vysokých hor, ale také do zemí, kam bych se patrně bez této expedice jinak nikdy nepodíval. Perfektním příkladem je Moldávie, nejchudší země Evropy a zároveň nejméně navštěvovaná země našeho kontinentu. V této zemi jsem objevil turistou dosud nenavštívená místa, potkal jsem velmi zajímavé vesničany, oslavil ortodoxní Velikonoce a navštívil největší vinařství na světě. Ano, čtete správně. V Moldavsku je překvapivě největší vinařství světa Cricova s obrovským podzemním městem plných sklepů a přes 100km chodeb. I když nejvyšší bod Moldavska není nijak náročný zdolat, měl jsem s výstupem problémy ze zcela jiného problému než na jiných horách. Náročný program během prodlouženého víkendu s partou kamarádů a skvělých místních lidí mě totiž tak společensky vyčerpal, až jsem nebyl schopen ráno v den výstupu vstát z postele. Inu po jednom z největších večírků mého života to nebylo překvapení.

Bábuška prodává velikonoční dorty

Lezení po horách s nejbližšími

Protože většina vrcholů je velmi náročná, nikdy jsem se na výstupy nechtěl vydat sám. Naštěstí jsou kolem mě skvělí lidé, a tak se mi podařilo bez problému najít parťáky na všechny náročné hory druhé části expedice. Na druhou stranu jsem objevil nový druh strachu. Když jsem se vydával na náročné vrcholy se zkušenějšími horolezci, tak jsem měl většinou starosti o sebe (na strachování o ostatní už můj mozek neměl prostor). Teď se ale karta obrátila. Zjistil jsem, že strach o ostatní může být ještě mnohem silnější. Když jsme sešli ze značené stezky s mojí mamkou a přítelkyní v balkánských horách (nebyl to velký problém, protože byla pod sněhem) a když jsme se dostali do velmi prudkého a kluzkého terénu, měl jsem o ně obrovský strach. Stačilo malé uklouznutí a mohla se stát tragédie. Neměli jsme s sebou lano, a tak jsem dámy nemohl nijak jistit. Byl jsem připraven výstupy dokonce vzdát, ale mamka s přítelkyní byli proti. Naštěstí jsou to odvážné ženy a zvládly i tyto velmi nepříjemné pasáže. V každém případě mám poučení pro příště: pečlivě sledovat GPS v případě, že stezka je zasněžená. Bohužel jsme jen bezhlavě sledovali stopy před námi, kde někdo vytvořil velmi špatnou stopu. Příště by se už mohlo něco přihodit.

Výraz v obličeji přítelkyně myslím jednoznačně ukazuje, co si myslí o této prudké stezce na horu Maglič v Bosně a Hercegovině 

Užívat si všedního dne

Tak to byly jedny z nejsilnějších okamžiků druhé části mé expedice. Jak už jsem zmínil, byl to velmi náročný rok s množstvím výzev a překážek, ale nakonec ta bolest, strach a stres stály zato. Ten pocit, když úspěšně vylezete na poslední nejvyšší horu a tím završíte rok dlouhou expedici, je nepopsatelný. Doufám, že můj příběh alespoň část z mých čtenářů motivuje k vlastní expedici, o které třeba už dlouhou dobu přemýšlí. Z vlastní zkušenosti musím říct, že nejtěžší krok je začít. Jakmile se ale člověk odhodlá, tak najednou všechno jde.

Jestli prozatím nemáte v hlavě žádný konkrétní cestovatelský sen, doporučuji vám během tohoto léta vylézt alespoň na jednu nejvyšší horu evropského státu. Evropa je tak rozmanitá, že každý si dokáže vybrat obtížnost podle svého gusta. Nejlepší na tom je, že když se rozhodnete vystoupit na jednu z těchto hor, tak neobjevíte pouze samotné hory, ale také poznáte zajímavé lidi, místní jídlo a kulturu. Pro mě zdolávání vrcholů vlastně nikdy nebylo jen o horách. Vždy jsem se snažil zjistit o dané zemi co nejvíce. Oblíbil jsem si zejména “free guided tours” organizovaných v každém evropském hlavním městě, při kterých jsem se od místních dobrovolníků dozvěděl spoustu zajímavého a zbavil jsem se řady předsudků (ty detailně proberu v článcích o jednotlivých horách).

Před mojí cestou jsem byl hodně neklidný. Nedokázal jsem sedět na zadku ani měsíc. Vždy, když jsem měl chvilku volna, vyrazil jsem na cestu do hor nebo prozkoumat nová města. Nicméně po mé expedici cítím proměnu. Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale jsem teď rád, že nemám žádné další cestovatelské  plány. Snad poprvé v životě tak strávím léto napůl v mých dvou domovech, ve Švédsku a Česku. Chci se věnovat jen mé práci focení a chci projít všechny fotky a videa z expedice. Těším se, až zkompletuju tento blog, aby mí čtenáři měli praktické informace o nejvyšším bodu každého evropského státu na jednom místě. Jestli máte rádi mé články a fotky, máte se přes léto na co těšit.

Čas užít si švédské léto s nekonečnými západy slunce 

Jaká bude další expedice?

To je pravděpodobně nejčastější otázka, kterou dostávám v těhto dnech. Moje největší výzva ale teď je necestovat. Jsem zvědav, jak dlouho to zvládnu. Haha. Moje expedice ale nekončí, chci ji totiž završit napsáním knihy. V každém případě všichni, kdo mě znají, ví, že dlouho bez adrenalinu nevydržím, tak uvidíme, co má hlava pro příště vymyslí. Už dlouho navíc mám jeden velký horský sen v hlavě. Zatím ale neprozradím.

Na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli dosáhnout mého snu a nějakým způsobem se na mé expedici podíleli. Největší dík patří mé rodině a mé přítelkyni za neskutečnou podporu a za trpělivost a samozřejmě všem, kteří se na některý z evropských vrcholů se mnou vydali.

Ti nejlepší, kteří se vydali na vrcholy evropských hor v tomto roce

PS: Díky Evropské Unii za její existenci. Uvědomil jsem si, jak jednoduché je cestovat v Shengenském prostoru až během druhé části mé expedice, kdy jsem jej musel opustit. Z mého dětství jsem téměř zapomněl, jak otravné jsou kontroly a byrokracie na hranicích. Stejně tak jsem rád, že znovu můžu používat internet na mobilu, kdykoliv se mi zachce. Kvůli předraženým tarifům jsem mimo EU utratil stovky EUR jen abych mohl sdílet své zážitky.

Facebook Comments